Kolem sedmého měsíce matku v její nepřítomnosti hledá, takže už má

povědomí o její samostatné existenci a trvalosti (Vágnerová, 2000).

Kolem osmého měsíce se objevuje tzv. „úzkost osmého měsíce“ v oka–

mžicích, kdy matka dítě opouští. Přibližně v této době, někdy i dříve, dítě

začíná rozeznávat vlastní a cizí lidi a také se zcela specificky chová ke své

„primárně vazebné osobě“ (většinou je jí matka).

Období mezi 8.­12. měsícem nazývá Říčan obdobím „psychologického

narození“, kdy se neurčité „my“ pomalu přetváří v „já ­ ty“ (Říčan, 1989).

Detailněji popsala „zrození psychologického Já“ Mahlerová (Šulová, 2004).

Dítě objevuje, že ačkoliv předměty v okolí mění tvary v návaznosti na

úhel pohledu, jsou trvalé. Jsou trvalé, i když na čas zmizí. Jsou to tytéž

předměty, i když letem z postýlky mění tvar, poletují, kutálejí se, někam za–

padnou. Je to období, kdy dítě miluje hru „bubu–kuk“ a jeho vlastní „mize–

ní“, spočívající v zakrytí očiček, je velmi rozradostňuje. Tato hra mu jednak

dovoluje procvičovat poznatek trvalosti předmětů i osob v čase a nezávisle

na něm a zároveň je to jakýsi trénink či otužování ve „snášení“ krátkých se–

parací od matky.

Svou existenci nezávislou na matce dítě pochopí jakoby náhle kolem prv–

ního roku, ale předchází tomu mnoho drobných průzkumů a „pokroků“, kdy

matku očichává, ochutnává, tahá za vlasy, štípe, sleduje její reakce a vnímá

vlastní pocity. Stejně prozkoumává v určité etapě prvního roku života i samo

sebe. V době dosažení jednoho roku též začíná chápat, že mnohé se děje bez

jeho přičinění, nezávisle na něm, což je první stupeň decentrace.

Jeho rostoucí aktivita podmíněná rostoucí lokomocí mu umožňuje širší

akční rádius, širší interpersonální kontakty, častější zpětnou vazbu od jiných

lidí. Ti dítě nějak jmenují, nějak volají, nějak hodnotí a poskytují mu první

základy obrazu sebe sama. Časem také poznává, že může zasahovat do dění

a určité změny ovlivňovat. Někteří autoři popisují v druhém roce života tzv.

„anaklitickou identifikaci“. To je důsledek oslabení přímého kontaktu mat–

ky s dítětem a její kontroly nad dítětem, takže dítě si tvoří určitý její symbo–

lický obraz a s ním se ztotožňuje (Sears a kol., 1965; Bronfenbrenner, 1960).

Zajímavou otázkou je, kdy dítě začíná vizuálně identifikovat samo sebe,

kdy se pozná v zrcadle nebo na fotografii. Roční děti chtějí sáhnout na svůj

obraz v zrcadle nebo se dívají za zrcadlo, co tam je (chtějí najít nějaké dal–

ší dítě). Teprve dvouleté děti si sahají na vlastní nos, na kterém experimen–

tátor namaloval červenou tečku, a ne na obraz v zrcadle (Hetherington, Par–

ke, 1979).

24